Detail

Popis

---

Strom východní je jednou z charakteristických dřevin Kavkazu. Je vysoký 30 až 50m, má štíhle kuželovitou korunu, hnědou, šupinatou, ve stáří šedavou kůru. Mladé výhony jsou načervenalé, lesklé a hustě chlupaté, pupeny vejčitě zašpičatělé, načervenalé a nepryskyřičnaté. Významným znakem jsou krátké jehlice, sotva 4 -10m dlouhé, tuhé, na povrchu lesklé, tupě zakončené, nepichlavé, na průřezu zploštěle čtyřhranné. Vyrůstají v hustých spirálách, směřují kupředu a téměř zakrývají větévku. Samčí šištice bývají karmínové, samičí fialově purpurové, šišky jsou vřetenovitě válcovité, 5 -10cm dlouhé, hnědé.
Smrk východní byl do západní Evropy introdukován poměrně brzy, z Anglie máme o něm zprávy už v roce 1770. Písemně je doloženo, že se pěstoval již v roce 1808 v Krakově a v roce 1813 v Čechách. Po smrku pichlavém (Picea pungens) a smrku omorice (Picea omorika) je nejčastěji pěstovaným smrkem v evropských parcích.

Čeleď:
Pinaceae – borovicovité

Původ:
Smrk východní pochází z Kavkazu. Roste na území přibližně 500 5000 ha až do výšek 2100m n.m.: na hřebenech Pontského pohoří a na dalších několika jižního černomořského pobřeží roste ve výškách okolo 1300m. Ve všech těchto polohách dosahuje kmen smrku východního značných výšek, i do 50metrů a až 20 metrů krychlových dřevní hmoty.

Pěstování:
Smrk východní roste velmi často vedle jedle kavkazské. S ní, z habrem a bukem východním tvoří smíšené porosty. Je ale tolerantnější k suchu, takže na drolinách a sušších půdách roste společně s tamní populací borovice lesní.

Použití:
Ve druhé polovině 20. století se tento smrk zkoušel jako dřevina pro zalesňování území, ohrožených průmyslovou výrobou.
Mimořádně krátké jehlice, které dodávají smrku východnímu charakteristický, nezaměnitelný vzhled, si drží i jeho kultivary. Velmi dekorativní je např.´Aureo spica´, jehož jehlice jsou při rašení nápadně zlatožluté a teprve v druhé polovině léta zelenají, patří proto k výrazným barevným akcentům každé zahrady a parku.